Jste zvědaví, co obnáší vydávání vlastního časopisu, organizování polymerových akcí a působení v polymerové komunitě?

Položili jsme Lucy, která stojí za projektem Polymer Week, několik zajímavých otázek, které vám odhalí její příběh a také způsob práce!

Časopis Polymer Week je mezi polymerovými tvůrci po celém světě velmi oblíbený. Co bylo prvotním impulzem k jeho vydávání? 

Nápad na vydávání vlastního časopisu jsem v hlavě nosila od dětství. S úsměvem vzpomínám na vydávání školních novin na základce, kde jsme převálcovali oficiální školní časopis naší minimalistickou grafikou a originálním formátem. 

 

Polymer Week Magazine vznikl na základě první polymerové akce, kterou jsme před třemi lety v Česku pořádali. Pozvali jsme lektory z celého světa, přivítali stovku účastníků a časopis měl být překvapení, o kterém věděli jen autoři prvního čísla. To, jestli vznikne i číslo druhé, třetí, nikdo netušil. 

 

Co podle tebe časopis polymerové komunitě přináší?

Abych byla upřímná, hrozně mě baví ovlivňovat polymerovou komunitu a dávat prostor novým, ne tolik známým tvůrcům, kteří jsou mnohdy ohromně talentovaní a nápadití a rozhodně si zaslouží být v centru dění. 

 

S každým číslem je to ale tak trošku krok do neznáma. Přestože na těžké a stresující okamžiky naštěstí hodně rychle zapomínám, i tak mne vždycky na konci překvapí, kolik práce a času celá publikace zabrala. Ve výsledku pak už můžu jen doufat, že v novém čísle čtenáři najdou dávku inspirace, nápadů, ale hlavně mnoho zajímavých myšlenek, konceptů a možná i trochu motivace.


 

Mohla bys dát nějakou radu těm, kteří by chtěli mít svou práci prezentovanou v časopise? Na základě čeho vybíráš otiskované autory?

Většinou je to hodně, hodně velká náhoda. Denně prohlížím desítky různých tvůrců na sociálních sítích. Pátrám po lidech, kteří mají vysokou úroveň prezentace, nejsou pro ně problém kvalitní fotografie, ale hlavně svou tvorbou představují nové, neokoukané možnosti polymeru. Někdy také tvůrcům s fotografiemi a články pomáháme, abychom udrželi všude stejnou úroveň. 

 

Tím pádem velkou část tvorby časopisu zabírá hlavně postprodukce, že? 

Přesně tak. To, co čtenář nevidí. Ořezy a úpravy fotografií, retušování a dodělávání pozadí, focení výrobků, grafická sazba, hledání vhodné kompozice a poté práce s textem ve dvou jazycích. Naštěstí mám ten nejlepší tým na světě, který se s desátým číslem podařilo parádně sladit a práce nám jde mnohem více od ruky. 

 

Kdo za vydáváním časopisu tedy stojí?

Velký kus práce odvádí Karolína Kufnerová, grafička, která snáší mé nekončící připomínky a nápady. Honzík Bárta pomáhá s ořezy a úpravy fotografií. Martina Malášková je novým, velmi potřebným členem týmu a zodpovídá za tvorbu článků a psaní textů. A Verča Sturdy stojí za překlady, kdy nám ještě s korekturou pomáhá Jan Montarsi z Ameriky a Ivana Sychrová pro českou mutaci. 

 

Loni jsi vydala krásnou knihu A New Generation of Polymer Clay. Prozradíš nám, co přijde letos?

Já bych moc ráda napsala, že druhý díl! Ale není to ani trošku jisté. Jisté vlastně není vůbec nic, možná letos zůstaneme jen u časopisů, možná se nám podaří vydat kniha nová. V poslední době si uvědomuji a každý den potvrzuji, že pokud celý Polymer Week zůstane na prvním místě koníčkem a zábavou, pak budou mít výsledné projekty mnohem větší kouzlo. 

 

Nedílnou součástí dnešního světa jsou sociální média, kde jsi hodně aktivní. Můžeš čtenářům připomenout, kde všude mohou sledovat online aktivity, které se pojí k časopisu?

Frčíme každý den na Facebookové stránce a také na Instagramu, kde je překvapivě tisíce a tisíce zajímavých tvůrců, kteří polymeru také propadli. Pravidelně také postujeme články na blogu, kde představujeme novinky a zajímavé výrobky od tvůrců z celého světa. 

 

Je to tak trošku nekončící práce. Něco jeden den nasdílíme a můžeme rovnou připravovat obsah na další dny dopředu. Sociální sítě mají ale obrovský vliv jednak na budování celé komunity, ale také na sdílení informací a propojování s jednotlivými tvůrci. 

 

Jsi hodně úspěšná ve velmi mladém věku. Kam by ses do budoucna ještě ráda posunula a jaké jsou tvoje největší polymerové a nepolymerové sny?

Upřímně, aktuálně bych se nejraději přestěhovala na chatu u lesa za srnkama, vzala si s sebou krabici černého čaje, několik citronů, kupu knížek a spoustu hmoty na tvoření. Čeká mě ale ještě pár let práce na mnoha povinnostech, které jsou bohužel nutné k realizaci všech mých bláznivých nápadů. 

 

Snad příští rok dodělám vysokou školu, vysvětlím pár lidem na středních školách, jak by se měl učit marketing v designu a umění, v druhém projektu LL Media budeme úspěšně pokračovat v tvorbě vizuální identity pro mnoho zajímavých firem a projektů a co se týká mě samotné, přála bych si trošku míň pracovat, trošku víc tvořit a pořád se usmívat :). 

 

Tvoříš, vydáváš časopis, učíš workshopy, organizuješ akce, fotíš a k tomu studuješ, zkrátka jsi neuvěřitelně produktivní. Máš nějakou radu, jak zvládat takové množství aktivit a být výkonná?

Odpracovat si patnáct hodin denně prvních pár let v kuse a pak dát dohromady ten nejlepší možný tým! Ale upřímně, čím víc propadávám kouzlu podnikání, sleduji ostatní lidi po světě pracující na vlastních projektech, dochází mi, že to je celé opravdu jen o nekončící práci, řešení problémů, desítkách vypitých kafí a čajů a to vše ideálně vybalancováno cvičením a procházkama v přírodě. To nejhorší za vás totiž nikdo neudělá. 

 

Možná to díky sociálním sítím, nebo zrealizovaným projektům vypadá, že makám od rána do večera. Je pravda, že jsem schopná několik měsíců v kuse pracovat nonstop, ale také to umím přepálit a následně další měsíc koukat jenom do zdi, nebo do knížek. A tak si dávám v poslední době hodně záležet na tom, co dělat musím a co dělat chci. A pokud někdy bude převažovat “musím”, pak jsem schopná všechno zavřít a zbavit se všech povinností jen proto, abych si udržela klidnou hlavu. 

 

Na druhou stranu si uvědomuji, že pracovat na několika projektech najednou, řídit dvě firmy a chodit přitom do školy, také není úplně normální. Už jsem si za ta léta najela na celkem šikovný systém, kdy neztrácím jedinou volnou chvíli, pokud úmyslně nechci zírat “do blba” a nechat se unášet myšlenkama. Po cestě do školy tak poslouchám podcasty, ve škole potají vyřizuju maily a řeším práci pro team, doma chodím spát jako poslední a pracuji, když je klid, a hlavně se ve všem snažím udržet jakýsi pomyslný systém, díky kterému jsem se ještě nezbláznila :). 


Jsi autorkou mnoha krásných polymerových technik a projektů. Kdyby sis musela vybrat jeden konkrétní projekt nebo techniku, co by to bylo?

Největší radost mám z mého posledního kurzu Tubes, kdy jsem si na stoprocent jistá, že podobný projekt s technikou jemných dekorací ještě přede mnou nikdo neudělal. Jinak nic z toho, co jsem kdy vyrobila, nějak vážně neberu. Na všem totiž po pár týdnech vidím tisíc nových nedostatků a dalších možností.

 

Co nejvíce ovlivnilo a ovlivňuje tvoji tvorbu? Řídíš se výhradně sama sebou nebo je někdo, jehož názor na tvoji tvorbu je důležitý?

Ohromná spousta lidí! Dalo by se říct, že každý učitel ve škole, hodně lidí z cizích uměleckých oborů, moje maminka! 

 

V hloubi duše vím, jakým směrem chci jít. Stojím ale na jakýmsi rozcestí mezi designovou a tvůrčí skupinou lidí. Moje designová část ví, že by bylo nejideálnější držet se minimalismu, neutrálních barev a ideálně cpát všude černou v kombinaci s kovy. Ta kreativní není ovšem naivní a ví, že v polymerovém světě ultra jednoduché šperky nikoho příliš neosloví. A tak se snažím hledat balanc a najít styl, ve kterém budu na stoprocent spokojená, za který se v designovém prostředí nebudu stydět a přitom jím oslovím i lidi z polymerové komunity. Dlouhá cesta přede mnou!

 

Jsi organizátorkou mezinárodních akcí Polymer Week, což je jistě krásná, nicméně také hodně náročná práce. Dokázala bys říct, co tě organizace těchto akcí naučila?

Neustále se usmívat, i když se mi někdy příliš nechce :). Organizace akcí mě rozhodně učí lépe komunikovat s lidmi a vcítit se do jejich potřeb.  Akce Polymer Week také vycepovaly můj smysl pro detail. Tam, kde ostatní vidí jednoduché řešení, já vidím jednoduché řešení, plus “geniální nápad” na osvěžení, který udělá radost účastníkům i lektorům. Takže si ve výsledku přidělávám starosti na každém kroku, ale vím, že na konci do sebe celá organizace zapadne jako puzzle a všichni snad budou spokojeni. 

Je něco, co ti polymer dal a také vzal?

Desítky přátel po celém světě! To je ten nejkrásnější životní dar, který díky polymeru mám. Tolik talentovaných, úsměvavých, laskavých lidí, které jsem za těch deset let s polymerem mohla potkat! Jsem vděčná za každý kurz, který jsem mohla učit, za každé cestování, za každou zrealizovanou akci, za každý projekt, který se nám s tím nejlepším týmem podařilo dát dohromady a za spoustu objetí, úsměvů a rozzářených očí. 

 

A ano, na druhou stranu mi vzal desítky dalších věcí, které by možná děti v období dospívání měly mít postavené jinak. A i když jsem vedle krásných okamžiků mnoho dnů a nocí proplakala, nikdy bych neměnila. 

 

Jak by vypadal tvůj ideální den? 

Můj ideální den? Po osmihodinovém spánku bych brzy ráno vstala, udělala si černý čaj s citronem a avokádový toust, pustila si oblíbenou hudbu, nebo podcast a tvořila na chatě u lesa, bez jakýchkoliv povinností, přerušování, odbíhání, nebo stresování se z nekonečného To do listu. 

 

K dispozici máš náš báječný tým, tak bych chtěla vědět, jak se ti s námi spolupracuje? 

Začátky jsou vždycky těžké! :) A když si pak vše po pár týdnech sedne, je to ten nejlepší pocit na světě. Jsem vděčná za všechny, kteří jsou součástí mých nekonečně ambiciózních nápadů a kteří jsou ochotni se mnou vůbec spolupracovat, protože vím, že je to se mnou mnohdy těžké. A i když to někdy vypadá, že za celou prací a projekty stojím já sama, není tomu tak ani zdaleka a moc dobře si uvědomuji, že bez lidí okolo bych nedokázala vůbec, vůbec nic.

 

Moc si přeju, aby všichni věděli, jak jsem na spoustu věcí, které můj tým tvoří, pyšná! A dokud se budeme společně učit novým věcem, dokud nás to bude bavit a dokud budeme sehraný tým, pak věřím, že bude vše pokračovat tím správným směrem.